Klánovický půlmaraton, Praha-Klánovice – 23.10.2016

O druhý ročník Klánovického půlmaratonu, který se konal v neděli 23. října, byl velký zájem. Terénní půlmaraton a 10 km v krásném prostředí a mírném terénu, po nádherných lesních stezkách a přesto bez stoupání. I díky tomu, byla kapacita 1 300 běžců naplněna již 14 dní předem.

Luboš Gaisl – 1. místo v kat. M1 (2. celkově) v čase 1:11:39 – „Když mě Monča Preibischová přemlouvala k tomuhle závodu, byl jsem trochu na pochybách, jestli se dokážu dostatečně připravit na takovou štreku. Vždyť ani při delších bězích jsem tolik km od srpna ještě neběhával a poslední půlmaraton jsem absolvoval vloni v Hradci. Bylo dva a půl týdne do startu a mně nezbývalo, než tam nějaký ten delší běh zařadit. Jakmile se blížil závod a zdraví bylo relativně v poho říkal jsem si, že by to mohlo být celkem fajn. Teď už jsem byl nervózní hlavně z toho, abych nepřepálil začátek a z toho, jací budou soupeři. Prize money byly do 5. místa, tak alespoň těch pět stovek, kdyby se podařilo… Den před závodem celkem vydatně pršelo a byla kosa, ale na neděli byla předpověď o něco pozitivnější. Proto jsem se rozhodl zašít si díru na malíčku na silničkách a vyrazit další den v nich. Společně s Martinem K., jsme dorazili do Klánovic lehce před desátou. Závody dětí a pejskařů už byly v plném proudu, zatímco my se šli po prezentaci ještě na chvíli natáhnout do tělocvičny. Zhruba tak třičtvrtě hodiny před startem jsem se šel tradičně rozhýbat. Pryč od veškerého dění do blízkého lesa, kde nás posléze čekala většina závodní trati. Cesty byly povětšinou suché a skrze větve stromů se draly sluneční paprsky, které ukazovaly les ve veškeré jeho pestrobarevnosti. Celkem pěkný les na houbaření. Jenže v tu neděli na koukání po houbách rozhodně nebyl čas. Hned od startu se vytvořila trojčlenná skupinka Kučera, Pechek, Šinágl, následovaná od prvního km Davidem Gerichem, mnou a po další mezeře ostatními běžci. Sice byl první km lehounce z kopce, ale i tak bylo tempo na prvním mezičase 3:13 na mě příliš svižný. Proto jsem kluky nechal, ať si běží a sám nepatrně zvolnil. Následující čtyři km byly náročný, protože jsem držel pořád stejnou vzdálenost (asi 30m) od Davida, která se ani nezvětšovala, ani nezmenšovala, přestože jsem se pocitově snažil o přiblížení se. Na šestém km se mi konečně podařilo jej dotáhnout a začali jsme stíhací jízdu na další místa. David se mě držel zhruba až do desátého km. Tam už jsem jeho kroky ani dech neslyšel a mohl se soustředit jen na dalšího v pořadí Viktora Š. Ten se mě ani nepokusil chytit. I když je fakt, že v této fázi závodu jsem byl asi v největším laufu. Navíc v dálce přede mnou už jsem viděl červený dres a rozevláté pohyby Péti Pechka, tak jsem Viktora nechal za zády a vydal se za ním. Něco přes dva km mi trvalo než jsem se na něj dotáhl. Vzpomněl jsem si, jak mě na lize letos s obrovským náskokem pokaždé porazil (byť jsem na tom byl zdravotně bledě) a najednou ho slyším hekat za sebou. Přes km mi trvalo, než jsem se mu bezpečně vzdálil, jenž pak přišel kiks. Jeden blbej fáborek na křižovatce mě dokázal zblbnout natolik, že jsem odbočil vlevo. Protože Martin K. byl společně s předjezdcem (kterého ten den dělal P. Dymák) v nedohlednu, nechal jsem se takhle hloupě zmást. Po zhruba čtyřiceti metrech jsem zastavil, ohlédl se a čekal, kam poběží kluci za mnou. K mé smůle pokračovali rovně. Něco jsem si zaklel a vrátil se zpátky na trať. Dostal se přede mě jak Petr, tak David, který se stejně jako já spolehl na stíhací jízdu. Od toho čtrnáctého km na mě padla menší krize. Nicméně jsem zůstával v klidu a utvrzoval se v tom, že když jsem je předběhl jednou, zvládnu to i podruhý. V jednu chvíli, při jednom z mírných (zato však výživných) výběhů jsem měl pocit, že už ztrátu nestáhnu. Naštěstí jsem se mýlil a kluci náskok nedokázali zužitkovat. Ani nevím jak, možná změnou délky kroku, možná jinou změnou techniky, ale nejednou jsem byl zase v kontaktu. Ba co víc, dostal jsem se zase přes Petra. Od toho čtrnáctého km, čím víc jsme se blížili k cíli, tím vzdálenější se mi zdály ukazatele s kilometry. Poslední tři, kdy jsme s Davidem běželi doslova bok po boku, byly doslova nekonečný. Aby toho nebylo málo, začaly se o mě pokoušet křeče do pravého lýtka. Zhruba patnáctset metrů před cílem jsem se pokusil o poslední zoufalý nástup. Technicky už to bylo mizerný, přesto jsem si od Davida mírnější odstup vytvořil a držel ho až do závěrečné rovinky. Tahle rovinka měla ale ještě asi sedmset metrů, takže spíš ještě pořádně dlouhá rovina. V dálce jsem viděl, jak si Martin Kučera dobíhá pro vítězství a tajně doufal, že by již bližší nafukovací brána mohl být cíl. Avšak od této brány nás k cílové dělilo ještě nekonečných sto metrů. Nelíbil se mi závěrečný přístup Davida, který na tom byl (dle mého názoru) v závěru o něco lépe, ale nechal mě vyhrát jen na základě průběhu závodu. Naopak, za vlastní blbost bych si zasloužil být třetí. Takhle jsem doběhl o dvě vteřiny před ním. Což mi však neubralo na radosti z cenných skalpů Petra, Viktora a Davida a z před startem neočekávaně vysoké finanční odměny. Snad za pět dní udolám na desítce i Martina, který dnes předvedl suverénní sóloběh a nadělil mi téměř půl minuty.“

Blahopřejeme.

Výsledky: https://www.sportt.cz/resultlist/120/

Fotogalerie: https://www.zonerama.com/ELEVENRUNTEAM/Album/2319676

 Foto organizátoři – děkujeme.