Emil Zátopek Ostrava – 26.10.2024

Sobotní Emil Zátopek Ostrava Golden Marathon byl plán jasnej.

Vzhledem k tomu, že mělo startovat 6 elitních Keňanů a prize money byly vypsány pro prvních 5 a ještě s limitem 2:20 (jinak se krátí částka na polovinu) bylo tohle celkem bezpředmětné. Češi byli hodnocení zvlášť za první 3 místa 300, 200 a 100 dolarů (bez limitu), tak pokusit se doběhnout na prvních 2 místech za Čechy a přilepšit si tak trochu na konec sezony. Nepředpokládal jsem vůbec, že bych Martina porazil, vzhledem k tomu, že měl tréninky vedené spíš na maraton a já poslední 4 týdny vlastně jen závodil a nejdelší byl jeden půlmaraton.

Martin kontaktoval pořadatele a bez problémů jsme byli zařazeni mezi elitu.

Když jsme si šli pro startovní čísla, viděli jsme na recepci Wilsona Kipketera (pořád ještě drží halový světový rekord na 800m a 1000m).

Následně jsme se s ním venku vyfotili :) Na 51 let nevypadá ani náhodou, spíš tak 35 možná.

Při rozklusu jsem se necítil moc dobře, navíc poslední dny v práci to bylo dost náročné a v pátek jsem ráno dokonce měl pocit, že na mě něco leze.

Martin říkal, že jej tahá achilovka, a doufal, že to půjde běžet. A od Ladi Suka jsme se dozvěděli, že je tam jeden Čech co má zaběhnuto za 2:32.

Celkem bylo asi něco přes 200 závodníků, takže i kdyby jsme nebyli mezi elitou, nebyl by vůbec problém startovat vpředu.

Řešili jsme s Martinem taktiku pro mě, protože na maraton jsem vůbec netrénoval. Takže zkusit to rozběhnout pomaleji a rovnoměrně asi 3:40/km a třeba na 20.km když to půjde, tak zkusit trochu zrychlit. Abych to nepřepálil, protože když se pak člověku zastaví nohy třeba na 30.km tak je to strašně brzo a člověk má problém se vůbec dostat do cíle. Na startu byli jen 3 Keňani (až z výsledků jsem se dozvěděl, že jeden byl vodič pro muže) a pak 3 ženy a jeden jako vodič pro ženy.

První 3 utekli hned, za nimi se utvořila skupinka 1 vodič a 3 Keňanky, Martin a já. První kilometr byl asi za 3:32, takže rychle. Začal jsem trochu brzdit.

Na 1500m už jsem měl malou ztrátu za nimi a brácha je pustil asi na 2-2,5km.

Já zkoušel brzdit víc a víc, ale pořád jsem to běžel 3:35-3:37/km, tak jsem si řekl, že to prostě zkusím jít takhle. Navíc za mnou běžel s asi 15-20s ztrátou další z Českých závodníků a já se chtěl vyhnout tomu, aby mě jakkoliv ovlivňoval svou přítomností. Prostě ignorace úplně všeho okolo a šlapat si svoje. Rozestupy se celkem ustálily jak mezi Keňankama a Martinem, tak mezi Martinem a mnou a taky dalším za mnou.

Na 18km jsem měl trochu konflikt. Nějakej cigánskej kluk tak okolo 12 let přeběhl z chodníku na silnic, zastavil se za značkama oddělujícíma běžce od provozu.

Když jsem se dostal těsně za něj, tak se rozběhl, začal sprintovat jenže naběhl přímo přede mě. Takže jsem jej prostě kopl do nohy a šel k zemi.

Ještě jsem na něj zařval pár nevybíravých slov. No a tohle bylo docela nakopnutí adrenalinem, takže jsem trochu začal zrychlovat. Tím jsem taky začal zvyšovat náskok na toho dalšího a postupně jsem se blížil k bráchovi. Bylo vidět, že nemůže běžet jak by chtěl. Doběhl jsem jej kousek za půlmaratonem. Zrychlil a říkal i ať se za ním schovám, to jsem ale neudělal a běželi jsme vedle sebe. Cítil, že i když běžíme stejně rychle, on jde trochu vyšší frekvencí kroku a i to mě trochu ovlivňovalo. Nakonec stejně řekl, že dál tímhle tempem mu to nejde, že mám běžet.
Keňanky měly v tu chvíli náskok víc než minutu a bylo to hodně vidět, protože se po stoupání naběhlo na hodně dlouhou rovinu. Jedna ale začala ztrácet, byla hodně daleko, ale bylo znát, že ji pomalu dobíhám. Ta rovinka se běžela tam a zpět, takže se dalo dobře zkontrolovat jak na tom kdo je. Ale já napočítal jen 2 Keňany. Někdo z mála diváků okolo tratě mi na obrátce řekl, že jsem 3. muž. To se blížila občerstvovačka na 30.km. U občerstvovačky stál brácha a nabízel mi jestli chci jeho zbývající gely, ty jsem si ale nevzal, a taky jsem už věděl, že to bohužel zabalil. Keňanka už byla za občerstvovačkou přede mnou asi 30s. Ty další 2 byly další minutu před ní. Když jsem jí předbíhal bylo znát že se trápí. K dalším dvěma jsem se ale postupně blížil. Pak přišla odbočka doprava a za ní stoupání, asi nejprudší část tratě. V průběhu stoupání asi na 38.km jsem je předběhl. Když se trať srovnala, ohlídl jsem se a už neběžely spolu, jedna se utrhla, říkal jsem si, že mě možná ještě i doběhne, protože většinou nejpozději na 38.km přijde krize. Celkový průměr mi ve stoupání klesl po několikáté na 3:36. Jenže já se na rovince rozběhl a další kilometr byl rychlejší, takže jsem se dostal zpět na 3:35/km.

Únava už byla znát, ale nebyl to žádný extrém. Náskok jsem pak ještě zvýšil. Doběh byl pak přímo na Vítkovický stadion, kde byl i start.

Jakmile jsem viděl stadion už jsem byl úplně klidný a nic neřešil, na stadioně jsem si pak doběh fakt užíval :)

A výsledný čas byl 2:31:10, což je 13s za osobákem. To mě hodně překvapilo, protože čas doběhu jsem vůbec neřešil.

Dvě Keňanky nakonec dostaly za poslední 4km asi minutu a půl a druhý Čech za posledních 12km musel úplně umřít, protože na 30km měl ztrátu 2 minuty a v cíli 8 minut.

A to i on tu 3. Keňanku nakonec o dost předběhl. Velká škoda bráchy, že nemohl doběhnout.

Takže výborny zakončení sezóny a trochu vynahrazení si první půlky sezóny, kdy se nedařilo dá se říct vůbec.
3. míst celkově (i když krácené prize money kvůli limitu) a 1. místo mezi Čechy by mi měly vlastně zaplatit teď plánovanou dovolenou na Madeiře :D