Pražská stovka, Praha – 04.12.2015

22. ročník Pražské stovky (nikdy neměří 100 km, vždy více) letos s délkou 130 km a s převýšením 5300 m. Prvních 60 km nejprve z Berouna do Berouna v jeho okolí a 70 km „zbytek“ z Berouna do Prahy přes Karlštejn a s cílem v pražských Modřanech. Hlavní závod letos dokončilo rekordní množství závodníků. Do cíle úspěšně dorazilo téměř 190 z více než 250 odvážlivců na startu.

David Pecina – 24. místo celkově v čase 18:52:32 – „Poprvé přes stovku, dokonce rovnou 130 km. Krásná akce od Olafa, výborně zvládnuté značení a celá organizace závodu. Velmi brzo, už od 60 km, kdy se pomalu rozednívalo, se mi už nikam nechtělo, ale díky skvělému podpůrnému týmu jsem se postupně prokousával dál. Bylo to o vůli a i proto mám krásný pocit, že jsem to dokončil. Necelý den odpočinku mi stačil na to, abych si udělal představu, na co se budu za rok na přelomu listopadu-prosince připravovat. Na fotce je zachycen moment, kdy jsem poprvé v životě překročil 100 km a na hodinkách se zrcadlí Karlštejn.“

Blahopřejeme.

Davidovo velmi pěkné zhodnocení povedeného závodu P100.

Ne vážně, startovat před půlnocí, s čelovkou na hlavě, teplota kolem 5ti stupňů a ticho v přírodě kolem tebe, jen dech a dupání ostatních běžců, to byl skvostný začátek. Pomalé tempo samozřejmě nabádá člověka přemýšlet, zda vlastně si nevyběhnul s kamarádem na trénink, nebo zda jsou to opravdu závody. Ale tady je právě důležité pořád používat hlavu a nebláznit, závod začíná až mnohem později. Kilometry postupně přibývají a tělo už o sobě začíná dávat vědět, že 30 km trénink už máš za sebou a těch kopců už bylo dost, takže už bychom to mohli ukončit a dát si sprchu a pivko… No, ale to ještě nic není, v této fázi si vzpomenu na Brněnský masakr a vím, že k té šedesátce už moc nechybí a že to dám ještě poměrně svižně. Nicméně zjišťuji, že se mi moc dobře už neběží a dost cítím břicho, je mi trošku těžko a rychlejší pasáže mi moc nejdou a hlavně se mi je nechce jít, proto se začínám šetřit, o druhé polovině závodu zatím ani nepřemýšlím, ale vím že tam je taky. Od 40 km už běžím bez parťáka, hodinky mi na 10 min. stávkovaly a nálada se mi rapidně zhoršuje, naštěstí cítím silnou podporu v doprovodném autě, které mě kontroluje v pravidelných intervalech a to fakt pomáhá (i když je to trochu srabácké). No, pomalu přicházejí mety, které byly pro mě milníky v té první polovině a u kterých mozek přepíná hned na další a tím člověk zahání chmury. Závěr první poloviny (tedy necelé, ale říkám tomu polovina) je tady, stihnu ještě slušně zakufrovat a než doběhnu do Berouna, tak si ještě slušně zanadávám. Jsem v Berouně a vůbec neuvažuji, že bych pokračoval, proč taky, mám toho dost, už se mi dobře neběží, s parťákem už také neběžím, tak jako proč si mám ještě myslet, že teď vylítnu jako na startu do druhé delší polovičky a tam se mi krásně poběží, vždyť to je úplná blbost a někde se zastavím a usnu…. Jenže, doprovodný tým naléhá a tak popíjím tu colu, jdu se pořádně vys*at, převléknu se do suchého a ejhle najednou mi je hej a světe div se, chci se rozběhnout! Takže jdu do toho, sice jsem ztratil asi půl hodiny, ale mám chuť teď všechny před sebou doběhnout… a navíc začíná svítat, to je pecka! Předbíhám Zuzku Urbancovou (žena č. 1) a do kopců mi to jde, paráda. Jenže vylezu na kopec a začínají seběhy a tam je to naprd, tahá mě pod kolenem a bolí třísla, takže je to takové klusání, Zuzka jde přede mě, no jde, ta mě úplně přelétla! Ale co, tohle mě už vůbec nevadí, že mě ženská v těchto distancích a terénech může přejet, už vím z letošního léta. Běžím dál, už začínám přemýšlet o té stovce, je přesně u Karlštejna, to je motor, ten mě žene dál. Doprovodné vozidlo funguje báječně, pokaždé se zastavím, prohodíme pár slov, dám si colu, něco na zub a běží se dál.

Už je to klusání, ale chci ho udržet, moc to nebolí, jen ty kopce dolů hodně táhnou a tam se fakt šetřím, bohužel mě to proti ostatním hodně sráží a v kopcích vzhůru je téměř nestahuji. Už jsem na Karlštejně, to je paráda a co teď? No, vždyť už chybí jenom třicítka, přesně taková třicítka, co jsem šel s parťákem v sobotu před týdnem, takže to už musím dát! Je to neuvěřitelné, ale najednou běžím po silnici, v hlavě se povzbuzuji těmito vzpomínkami, rozděluji si zbytek trati a letím snad nějakých 4:30 na km. Ale to byl jenom kousek, za chvíli se to vrátilo zpět do klusu a co víc, ty kilometry vůbec, ale vůbec neubývaly. Jenže, v této fázi, když vyloženě není něco zraněného, nebo nezlobí břicho, či žaludek, tak je to jenom o té hlavě a ta naštěstí v mém případě byla zaplavena silnou vůlí dotáhnout to do konce. Už dlouho jsem se nehnal za časem a soupeři, už to bylo pouze jenom mezi mnou a vyznačenou tratí. A opět, podpůrný vůz, ten mi doléval čerstvou krev do žil. Jak se přibližovaly obrysy paneláků a okraje Prahy, tak už mi bylo všechno jedno. Věděl jsem, že teď i kdyby padaly trakaře, nebo jsem měl do cíle dotáhnout celou krávu, tak ji tam dotáhnu.
Ještě jsem si párkrát zanadával, když jsem seběhl mimo trať a musel jsem se vracet a doběhla mě další skupinka, ale to už byl závěr a nijak mě to nerozhodilo.

Když dobíhám, už zase se zapnutou čelovkou do cíle, tak to už je slast, neskutečný pocit, poté co mě odčipuje a předá sám Olaf Čihák diplom, no pomalu brečím radostí, hnedko vedle Radek Brunner a ptá se, jak se mi běželo, prostě paráda.
Věřte mi, po týdnu cítím, že mě to zase někam posunulo, cítím se jinak, ale ne unaveně, prostě mám ohromnou chuť ne jenom běhat, ale zvládat toho mnohem víc, nehledět na nějaké počasí, jak bude nebo nebude, …třeba se ještě únava dostaví, ale teď není a cítím se báječně. Mám teď pocit, že taková to záležitost mi na závěr roku nějak asi patří, člověk si tím dost vyčistí hlavu a příští rok do toho půjdu asi také – ale už zase o něco zkušenější.
Chtěl jsem se s Vámi podělit o tyto zážitky, psaní mi moc nejde, ale snad tím alespoň částečně naznačím své pocity.“

Kompletní výsledky: http://2015.tonerman.cz/p7.html

Fotogalerie: https://www.zonerama.com/ELEVENRUNTEAM/Album/1235169