MČR v běhu na 24H – 29.7.2023

Trať je příjemně zastíněná, 1 km dlouhý okruh s asfaltovým povrchem, téměř bez převýšení nabízí ideální podmínky vytvořit běžcům povzbuzující atmosféru, dokonalý servis a možnost mít po celou dobu své zázemí po ruce.

Barbora Chumlenová k závodu napsala:

Pár slov o jednom závodě v Kladně…?‍♀️
Poprvé v životě jsem šla do závodu s tak velkým respektem, pokorou, trpělivostí a vytrvalostí. Neměla jsem téměř nic natrénováno, jelikož dva měsíce před závodem jsem bojovala se zraněním achilovky, a nevěděla, jestli vydrží. Někteří mě strašili, že možná rupne. Představa, že bych neběžela, byla ale šílená! Hlavní závod mé sezóny!
Je 12 hodin, sobotní poledne. Start! Jasně, přepaluji tempo, ale ne zase o moc, běžím 6:15/km… Prvních 100 kilometrů se mi běží celkem fajn.? Během té doby nás stihne pěknej ceďák, a tak běžím a v botách mi šíleně čvachtá, fakt hnus. Po nějakých 12 hodinách přichází krize. Pravda, čekala jsem ji dříve a jinak. Běžím, jdu, běžím, jdu. Vlastně mi nejde běžet, bolí to, nechce se mi nebo to spíš nejde.
Říkám si, že to nevzdám. Prostě to odchodím. Trenér nevypadá moc nadšeně, ale možná doufá, že už s ultra konečně přestanu. Manžel přichází a povídá: „Víš Baru, bavili jsme se s trenérem a prostě co je nad 100 kilometrů, to pro tebe prostě není. Maraton a 100 kilometrů běháš dobře, ale tohle ne, Spartathlon bys neuběhla….“ Pokouším se běžet dál a pořád mi šrotují jeho slova v hlavě. Přece sedm let netrénuji jen tak, aby mi někdo řekl, že na to prostě nemám, že se shodli…?
Nevím, co se ve mě probouzí. Jestli je to vztek nebo co to je, ale přes všechnu to bolest se neskutečně koušu a rozbíhám to. Běžím a nechápu. Doteď nevím, jestli to byl záměř mě vzpružit nebo jejich pravda, ale pomohlo to! Nasazuji zase tempo kolem 6:15/km a běžím a běžím….
Trenér se vrací ze spací přestávky a nevěří. Říka manželovi „Tak co, ještě jde nebo už to zabalila?“ Myslím, že pěkně koukal, jak jsem ožila.
Jsou asi 3 hodiny ráno. Mám za sebou 15 hodin běhu a usínám. Běžím a u toho se mi zavírají oči. Další krize. Prosím manžela o kafe. Bud mě vzpruží, nebo zabije. To kafe. Hledám písníčky, co mi poslala Kateřina Kašparová. Začíná hrát Michal David. Bože! Nesnáším ho, ale tak nějak mě to probírá! Kopu do sebe kafe a v uších mi zní Céčkááááá …tak tohle mě fakt probralo. Díky, Kačko!?
Další krize přichází na 19 hodinách, někde na 165 km. Říkám si Sakra, ať už je konec! Neskutečně se to vleče. Poslouchám hudbu stále dokola, občerstvuji, jím i přes nechuť. Musím, jinak odpadnu. Neustále se celý závod honím s Lenkou Barochovou. Předběhla jsem ji kolem 170 km, ale je to pořád těsné. Náš rozdíl je cca 2 km. Jde o medaile. Nemůžu zvolnit! Strašně chci, ale nemůžu!
Snažím se počítat, kolik hodin musím ještě běžet, tak, aby neměla šanci mě už předběhnout. Kdy budu moc začít jen chodit. Přichází ceďák, bouřka jako prase. Místo trasy je to jeden velkej potok, jsem totálně durch. V tomhle běžím asi dvě hodiny, bouří se všude kolem a my jen běžíme, pořád dokola, stejným směrem už druhy den. Ceďák přestává, odhazuji bundu, kšiltovku, odmítám se převlékat do suchého a ztrácet čas. Navíc se bojím, že mě někde něco sekne a už se nehnu, nerozeběhnu.
Myslím na to, že bych mohla, měla a chtěla dát 200 km. Ještě jednou běžet kolečko s vítěznou vlajkou. To běžíte a všichni běžci a lidé kolem vám tleskají, fandí. Úžasný pocit“ Vlaječku dostanete na 100 a 200 kilometru. Hurá, mám ji v ruce! Běžím a hrnou se mi slzy do očí. Dokázala jsem to! Překonala jsem všechny krize, překonala sama sebe! Mám ohromnou radost, že na chvíli zapomínám na tu bolest zad, nohou a praskajících puchýřů, Pro pochopení, to je pocit, jako když vám s každým krokem někdo zapichuje jehlu pod nehet. Fakt luxus.
Zbývá asi poslední hodina. Je nekonečná. Už bych si mohla dovolit jít a budu druhá, ale přece nepůjdu, když ještě dokážu běžet. Trenér říká, že dám tak 204 nebo 205 km, a tak poslušně běžím dál. Trpím bolestí, ale běžím. Občerstvuji se a jím. Nechci, aby mi došlo a já se složila chvíli před koncem. Rvu do sebe piškoty a zapíjím colou, banán, brusinky, a tak to střídám.
Konečně poslední kolo. Do ruky dostavám pytlíček se svým číslem. Až zazní signál, položíme je všichni na zem, kde jsme a je konec! Naproti mi jde manžel s trenérem. Já si to šmajdám už poslední kolečko, už prostě neběžím. Trenér zkouší něco, ať ještě běžím, ale říkám, že už na to prdím (říkala jsem to vulgárněji).
Signál! Pokládám pytlík na zem. Pocit úlevy, sebepřekonání, radosti, vděku. Mám to! Podařilo se mi odběhnout 204 km a 787 metrů. Jsem druhá na MČR na 24 hodin! Druhá v republice!??

Nikdy bych tohle nedokázala bez 24hodinové podpory manžela, který neustále plnil má přání a rozkazy (a že to umím), podpory trenéra a souseda, který je střídal v občerstvováni. neskutečně si cením jejich podpory.
Hodně z vás se ptá, co jsem jedla a pila. Jedla jsem domácí vývar cca každých 30 km, piškoty, banány, slané tyčinky, brusinky, čokoládu, gumové medvídky, cukry a čtyři energické tuby. Pila jsem jonťák, vodu, magnesii, colu, kofolu, birela, čaj, jedno kafe a tonica.
Další otázka je, na co jsem těch 24 hodin myslela? No, celkově si člověk asi stihne popřemýšlet o životě, prací, závodě, proč to dělá, stojí mi to vůbec za to, jestli fakt tu bolest chci, pak pozorujete ostatní běžce, řešíte, co vás bolí, jak dlouho ještě musíte běžet, co jíst a pít, jestli je čas na wc, občas prostě jen tupě běžíte a čučíte do země.
Říkáte si, jestli tohle někdy chcete ještě absolvovat. A čím víc se blíží konec, tím víc přemyšlím, jakej poběžím další závod…?

Stránky závodu:

https://cs.srichinmoyraces.org/48h-24h-kladno

Výsledky závodu:

https://cs.srichinmoyraces.org/files/cs/result-pdfs/2023/ResultSCMT-24h-Champ.pdf