Zdeněk Vobecký na SP v Méribel

V mém závodním kalendáři byl na předposlední srpnový víkend naplánován finálový závod Světového poháru, který se odehrál ve francouzském alpském středisku Méribel, mimochodem jednoho z míst, kde se bojovalo o olympijské medaile na zimních hrách v  roce 1992.

Vzhledem k tomu, že dějiště závodu je poměrně dost daleko a před tak důležitým závodem preferuji dobré načtení tratě, vyrazil jsem směr Francie již v úterý. Ve středu mě čekalo první seznámení s tratí a s Méribelem vůbec. Obojí považuji za velmi pěkné. Méribel a okolí nabízí nádherná panoramata, spoustu apartmánových domů a velké množství lanovek. Trať potom odpovídající parametry a velkou náročnost, jak po stránce fyzické, tak technické. Při prvním tréninku jsem absolvoval 4 kola na trati ve velmi volném tempu s důrazem a dobrou volbu stop a nastavení kola. Okruh dlouhý necelých 5 km s více jak 200 m převýšením obsahoval mnoho kořenů a kamenů a celý byl přírodní. Nebylo zde nic, co by mi nevyhovovalo. Pouze jediná pasáž, kterou tvořilo lehké stoupání po kamenech a kořenech, ale ta byla de facto nesjízdná, což bylo vidět i u světové špičky, kdy poměr úspěšných a neúspěšných projetí byl tak 1:10. Při čtvrtečním tréninku už na mě čekala i ostrá kola, byl jsem ale příjemně překvapen, když jsem viděl delegáta UCI Simona Burneyho, jak sám trhá pořadatelům pásky a předělává trasování ve výše zmíněné pasáži. Tím se tento úsek stal sjízdným, ale stále, nutno říct, se slušnou náročností. Pátek byl pro mě dnem odpočinku.

10535772_649750568473542_5517471468247872561_o

V sobotu na mě čekalo naladění před závodem a poslední test tratě. Tam už nebylo co vymýšlet a mohl jsem po okruhu jezdit, jak jsem měl natrénováno z předešlých 2 dní. Sobotní podvečer patřil ale i jedné události, která celý světový pohár vlastně zastínila. Na předzávodním meetingu začal Simon Burney slovy ,,we lost a rider”, tak jsem si najednou tak nějak říkal, jestli dobře rozumím. Když potom v další větě řekl, že mladá holandská závodnice, která měla kolizi při kvalifikaci sprintu svým zraněním v nemocnici v Grenoblu podlehla, byl jsem z toho celkem v šoku. Věděl jsem, že právě v kvalifikaci sprintu se někdo zranil a byl transportován do nemocnice, ale nemyslel jsem si, že by to mohlo být zranění s trvalými následky a už vůbec ne, že to bude úraz fatální. Byť jsem tu dívku osobně neznal, je to velice smutná událost a doufám, že se v našem sportu už nikdy s ničím takovým nesetkám.

No a obracíme další stránku v kalendáři a máme neděli, tedy závodní den. Ten probíhá jako kterýkoliv jiný, začíná bohatou snídaní, šálkem espressa, pokračuje krátkou projížďkou na kole, kontrolou materiálu, přípravou občerstvení na závod a porcí rýže – to máme asi 2,5 hodiny do startu. Poté jsem se vydal na závodiště, vzdálené asi 3 km od ubytování. Bohužel moje aktuální mizerné postavení na světovém žebříčku mi dopřálo start z poslední řady, což není zrovna ideální situace, ale jde se bojovat. Samotný závod se pro mě od začátku nevyvíjel zcela zle, podařilo se mi po startu nějaké pozice získat a držet nasazené vysoké tempo. Bohužel ale nemohu být se svým výkonem spokojený, vlastně jsem se celý závod necítil dobře a nebyl schopný podat vysoký výkon. Byl jsem celkově dost rozhozený a udělal i 3 chyby, které mě nestály tolik, ale k dobru rozhodně nepřidaly. Každopádně jsem ale bojoval, co mi tělo dovolilo, ve 4. kole mě ale ve 2. polovině postihla menší krize a místo ještě menšího posunu vpřed jsem se propadl a závod pro mě skončil, protože jeho čelo se neúprosně blížilo. Výsledek určitě není žádná paráda, ale na druhou stranu je třeba říct, že se stále ještě učím a stále ještě co učit mám. Tyto závody jsou sakra těžké, odehrávají se rok od roku v čím dál tím rychlejším tempu. Je krásné, že naše disciplína se neustále vyvíjí a posouvá, ale také je třeba s tím patřičně kalkulovat v přípravě. Kdo to nezkusil, nemá vůbec ponětí oč jde. Přál bych každému, kdo jezdí na biku, aby měl tu příležitost si zkusit objet alespoň jeden okruh. Tím je SP 2014 za námi, ale už teď se těším na příští sezónu a další tyto ničím nenahraditelné a skvělé závody. Za svým slabým výkonem vidím asi mou typickou vlastnost, že než abych se připravil nedostatečně, tak jsem se připravil až příliš moc, což není vždy úplně dobré. Nicméně natrénovanou dřinu budu mít šanci ještě zužitkovat ve zbývajících 2 závodech sezóny.

Zdeněk

O autorovi

Mohlo by vás zajímat

ELEVEN RUN TEAM